Bohumil Hrabal patří mezi nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny 20. století. Má však to štěstí i smůlu, že jeho dílo je zasazeno do určitého idylického oparu. Bývá spojován s nostalgickou idylou, bujarým veselím, pijanstvím, ale i s tklivým lidstvím a pábitelstvím. Proradnost klišé tkví nejen v jejich falši, nýbrž také v jejich sklonu banalizovat, dopředu rozpouštět a neutralizovat vše nejasné, víceznačné, temné a obtížně dostupné. Cílem této publikace je hledat a nalézat pozapomínaný obraz Hrabalova díla jakožto literatury vážné, netriviální, interpretačně nesnadné, sémanticky bohaté a rozmanité. Sjednocujícím tématem se tu stala určitá neidyličnost Hrabalova díla, jeho filozofický přesah a zakotvení, ale též jeho ironizující vztah k historickým událostem (a v první řadě k sobě samému). Do tohoto rámce patří též duchovní aspekty Hrabalova díla. V příloze této publikace je zpřístupněn unikátní pramen – přepisy nedávno objevených nahrávek Hrabalových promluv při adventních setkáních na evangelické faře v ­Libici nad Cidlinou z první poloviny osmdesátých let.