Historik Martin Čapský z Univerzity Pardubice nabízí souhrn dějin polabské visky Čepí do konce 17. století. Neotřelé zpracování látky inspirované environmentálními přístupy je založeno na osobní znalosti krajiny a umožněno mimořádně rozsáhlým korpusem dochovaných archivních pramenů. Především jde o dokumenty tzv. havířského pořádku v Kutné Hoře, který ves vlastnil 150 let. Prodejem Čepí královské komoře a připojením k pardubickému panství v roce 1694 se příběh uzavírá. Četná korespondence poddaných s vrchností nám umožňuje postihnout měnící se životní podmínky či priority malé komunity v průběhu 16. a 17. století, jež se zvláště vlivem třicetileté války a změny klimatu (malá doba ledová) významně zhoršily. Celobarevná publikace, kterou vydáváme ve spolupráci s obcí Čepí, je doprovozena četnými ilustracemi.

Ludwig Pollak (1868–1943) pocházel z pražské obchodnické rodiny. Studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a později také ve Vídni, kde studia zakončil doktorátem. Roku 1893 získal stipendium na studijní cestu do Itálie (a také do Řecka). Posléze se natrvalo usadil v Římě, kde se živil jako obchodník s uměním. Kniha přináší edici Pollakových dopisů jeho učiteli, pražskému profesoru archeologie Wilhelmu Kleinovi a celoživotnímu příteli, historikovi Josefu Šustovi, se kterým se seznámil v Římě, kde Šusta pobýval díky stipendiu. Pollakovy dopisy, zpřístupněné zde v německém originále i v českém překladu, přinášejí cenné svědectví o zmizelém světě kontaktů mezi českými a německými (popř. českoněmeckými) vědci v období před první světovou válkou a v období meziválečném. Pollak zahynul s celou svojí rodinou v Osvětimi roku 1943.

V Zemi Šahrzád sepsala autorka své prožitky z let 2013–2016, kdy jako žena diplomata pobývala v íránském Teheránu a z bezprostřední blízkosti poznávala íránskou každodennost i život vyšších vrstev, účastnila se společenských událostí, starala se o rodinu a odstála si nezanedbatelný čas v dopravních zácpách. Ve svém vyprávění mísí vlastní zážitky s obecnými fakty o asijské zemi, z níž k nám povětšinou přicházejí zprávy o potlačování ženských práv a náboženském fundamentalismu. Autorčinou snahou není za každou cenu rozbíjet zažité představy, ale ukázat, že za nimi se skrývá mnohem bohatší a členitější prostor.

Tato přelomová monografie z pera Vojtěcha Šustka, určená odborným i laickým zájemcům o dějiny druhé světové války, okupace Československa a protinacistické rezistence, popisuje jedno z nejdramatičtějších období našich moderních dějin a je vyvrcholením autorova dlouholetého bádání o atentátu na Heydricha a jeho důsledcích. Autor zde navazuje na své (prozatím) čtyřsvazkové monumentální ediční dílo Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (vyd. 2012–2022). Monografie je rozdělena do dvou tematicky propojených částí: I. Akce československého domácího a zahraničního odboje proti Heydrichovi; II. Dopad poheydrichovského teroru na českou společnost. Součástí publikace je výpravna obrazová příloha od Jaroslava Čvančary obsahující 170 dobových vyobrazení, v řadě případů dosud nepublikovaných. Kniha je opatřena seznamem pramenů a literatury, anglickým resumé a jmenným i místním rejstříkem.

V polovině 60. let byly nejvyšší orgány státu konfrontovány s pasivitou mladé generace, s narůstající kriminalitou v jejích řadách a přejímáním západních vlivů, viditelným např. v hudbě. Zodpovědné orgány byly odhodlány tento stav zvrátit, přičemž si byly oproti zakladatelskému období komunistického režimu vědomy, že se nelze spoléhat pouze na voluntaristická očekávání pozitivního vývoje.

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. Tomuto tématu se věnuje druhý svazek ediční řady Militaria academica, který vychází z příspěvků 12. pardubického bienále a jehož vydání podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.

Jako každý sudý rok, i letos vychází další svazek Vlastivědného sborníku Muzea Šumavy v Sušici. Kromě studií z oblasti archeologie a historie zde čtenář nalezne materiály, tentokrát rozsáhlejší než jindy, aktuální zprávy, recenze a anotace regionální literatury; publikace obsahuje též barevnou obrazovou přílohu.