| |
O KNIZE
Kniha zachycuje poutavým způsobem největší indiánské povstání na americkém kontinentě, které se pod vedením José Gabriela Túpaka Amarua odehrálo v místokrálovství Peru v l. 1780–1782, tedy v době, kdy v Čechách nastupoval na trůn Josef II. José Gabriel Condorcanqui (* 9. 3. 1738 v Surimaně, + 18. 5. 1781 popraven v Cuzcu) byl mestic (míšenec), který odvozoval svůj původ od posledního inky z Vilcabamby Túpaka Amarua (+ popraven 23. 9. 1572), po němž se začal psát Túpak Amaru. V úvodu knihy se čtenář stručně dočte o dějinách místokrálovství Peru od příchodu Španělů až po začátek povstání. Po biografii José Gabriela Túpaka Amarua a událostech předcházejících jeho rozhodnutí vyvolat povstání následuje hlavní část knihy – podrobný popis dějů povstání ve všech jeho souvislostech včetně jeho pokračování po smrti José Gabriela. Následují zajímavé osudy přeživších účastníků povstání obou stran a závěrem se autor zabývá ohlasem tohoto povstání a zejména jeho hlavního protagonisty v dalších dějinách Peru. Knihu doprovází množství ilustrativních i dokumentárních fotografií, rytin obrazů a plánů, napínavý děj dokreslují citace z dobových pramenů, pro přehlednost a další informaci je zde časový přehled hlavních událostí a výběr z pramenů a literatury. PhDr. Bohumír Roedl je absolventem FFUK, obor historie - filosofie, žákem amerikanisty a lingvisty Čestmíra Loukotky a prof. Josefa Polišenského, který mimo jiné zmíněnou monografii lektoroval. Autor je zkušeným badatelem v oblasti jihoamerických dějin - z jeho publikační činnosti lze jmenovat disertační práci z koloniálních dějin Mexika, studii z r. 1962 Indiánská povstání v andské oblasti Jižní Ameriky v Československé etnografii (k tomuto tématu se vrátil jako spoluautor Dějin Latinské Ameriky z r. 1979 pod redaktorstvím prof. Polišenského), kritická edice a rozsáhlá studie k Historii indiánských povstání v Tarahumaře z r. 1730 jezuitského misionáře z české provincie jezuitů Josepha Neumanna a řada článků v časopisech (Dějiny a současnost, Země a lidé, Iberoamericana pragensia vydávané Universitou Karlovou aj.). Autor je členem francouzské Société des Américanistes a v současné době se věnuje pedagogické činnosti na gymnasiu v Žatci v oboru filosofie a dějepis. Kniha vznikala během poměrně dlouhého období od konce 70. let a měla pohnuté osudy. První verze pochází z l. 1979–1980 a byla připravena ke 200. výročí povstání v r. 1981. Po vydání velkého množství pramenů v souvislosti s „tupamaristickou“ vlnou v Peru po r. 1981 byl rukopis zásadně přepracován. Roku 1982 podnikl autor studijní cestu do Peru a Bolívie. V l. 1983–1989 se vedly neustálé tahanice o konečné znění knihy s nakladatelstvím Panorama, které nakonec v r. 1990 vyvrcholily stránkovými korekturami. Na základě rozhodnutí Knižního velkoobchodu při redukci komerčně nezajímavých titulů Panorama od vydání knihy odstoupila. Spolek Scriptorium se snaží o zúročení mnohaleté práce autorovy a pokouší se konečně vydat tuto jedinečnou monografii, aby tak přispěl k rozvoji české vědy a vyšel vstříc zájmu čtenářů o jihoamerické dějiny.
UKÁZKA Z KAPITOLY ZAČÁTEK BOUŘE
Ve středu 8. listopadu oznámil Túpac Amaru uvězněnému corregidorovi za přítomnosti svědků, že ho král odsoudil k trestu smrti oběšením. Duchovní útěchu mu poskytne farář López. Téhož dne jsou rozeslány výzvy podepsané Arriagou svolávající obyvatele provincie do Tungasuky. Během 24 hodin se dostaví na 6 000 Indiánů, mesticů, kreolů i několik Španělů. Většina táboří v pampě za vsí. Nikdo vlastně neví, proč je sem správce provincie zve. Povídá se, že má být potrestán Túpac Amaru, prý za účast na spiknutí kasika Tambohuaska. Ale k překvapení všech příchozích velí 9. listopadu Túpac Amaru za vesnicí pořadovým cvičením mužů, které rozdělil do pěti oddílů. Nadejde historický den, pátek 10. listopadu. Přes noc vyrostla na náměstí šibenice a stožár s bílou vlajkou a rudým křížem. V 8 hodin ráno se začali scházet za vesnicí, jak jim včera nařídil Túpac Amaru, milicionáři a Indiáni a řadili se pod velením svých důstojníků a kasiků. Jedním z nich byl i paštikář a uzenář z Janova, šestadvacetiletý Santiago Bolańos, který provozoval již rok svou živnost v Sicuani. O čtyři dny později vylíčil své dojmy do protokolu pořízeného správcem provincie Azángaro: „Za zvuku píšťal a bubnů jsme pochodovali na náměstí a vytvořili kruh okolo šibenice, vzbuzující údiv a děs mezi diváky. Všiml jsem si, jak v té chvíli vyjel z vrat svého domu kasik na bílém koni doprovázený synem a ještě jedním mužem, snad bratrem. Kasik byl oblečen do černého sametu, po boku měl šavli, druzí dva, také na koni, měli červené uniformy modře lemované a v ruce oštěpy. Oba zůstali jako stráž před vraty domu, kasik odjel k seřazeným mužům a po přehlídce se vrátil zpátky ke svému domu. Za chvíli jsme uslyšeli zvonek, který nesl nějaký kněz a vešel s ním do kasikova domu. Domnívali jsme se, že tam jde zaopatřit nemocného soudce Mendietu. Hned nato vyšel jakýsi Indián a donesl rozkaz Donu Melchorovi Castelovi, kapitánu milicionářů, aby poslal osm granátníků do druhého kasikova domu. Okamžitě tam odešli s kapitánovým synem a vrátili se doprovázeni tamborem, hlasatelem a mesticem nesoucím v ruce listinu. Zastavili se na rohu náměstí, hlasatel začal číst vyhlášku španělsky, ale nařídili mu, aby četl kečujsky. Když skončil, odešel se svými průvodci mezi obě řady nastoupených mužů a tam předčítal znovu. Nerozumím té řeči, kamarádi mi však pověděli, že vyhlašuje nařízení krále, kterým se ruší daň z prodeje, clo, mita v Potosí a corregidor Arriaga se odsuzuje za svůj zločin k trestu smrti. Hovořili jsme o tom mezi sebou a domnívali jsme se, že je to za nějaký těžký zločin, kterého se dopustil jako guvernér v Tucumánu. Brzy nato jsem spatřil, jak několik granátníků vyvleklo z budovy corregidora v doprovodu tří kněží, kteří mu pomáhali dojít až k šibenici. Tam mu spojili nýtem pouta, kat vystoupil na stůl přisunutý ke corregidorovi, svlékl mu kabátec a navlékl mu bílý rubáš. Potom mu položil oprátku kolem krku, ale ta se přetrhla a kat i jeho oběť spadli na zem. Po několika minutách se corregidor zvedl se smrtelnou úzkostí ve tváři. Uslyšel jsem volání: laso!, laso!, a za chvíli přinesli provaz, kterým se přivazují muly, a tím ho kat konečně uškrtil.“ Neobratný kat, mulat nebo zambo Antonio Oblitas, třiatřicetiletý malíř z Cuzka, se stal nástrojem kasikovy pomsty z donucení. Túpac Amaru mu nedal na vybranou: pověsí-li corregidora, daruje mu život a 40 pesů, odmítne-li, bude popraven i on. Arriagovo tělo viselo na šibenici ještě příští den. Nerušilo účastníky hostiny v kasikově domě, kde za stolem seděl i farář López de Sosa a kaplani Ildefonso Bejarano, Clemente Vargara a Jacinto Castańeda. Všichni přítomní věděli že Túpac Amaru odsoudil v osobě corregidora Arriagy instituci, která již od příjezdu vizitátora Arecheho a vyhlášení reforem byla zbavena prestiže a autority. Kasik se odvolával na jeho příkaz, neboť mocný vizitátor personifikoval nejen konec repartimienta, ale i corregidorů. Při ranní mši oznámil Bejarano z kazatelny, že Arriaga si podepsal svůj rozsudek ve chvíli, kdy se rozešel s církví. O tři dny později pohřbili corregidora v kostele se všemi křesťanskými poctami. Večer napsal farář do úmrtního listu: „Já, doktor Antonio López do Sosa, kněz a vikář této farnosti, pohřbil jsem tělo Dona Antonia de Arriaga, corregidora této provincie. Žádal mě o pomoc, ale všechny mé snahy osvobodit ho byly marné.“ Několik dní poté uprchl farář do Cuzka. Túpac Amaru byl v den pohřbu již na lovu dalšího corregidora Fernanda Cabrery z městečka Quiquijany, spravujícího sotva měsíc provincii Quispicanchis sousedící s Tintou a Cuzkem. Zrána 11. listopadu vyrazil se svými houfci z Tungasuky. Jel na bílém koni v čele devíti set mužů, pěšáků a jezdců. Několik prapotečníků vezlo bílé a červené prapory.
|
|
