V letech 1645–1648, tedy krátce před koncem třicetileté války, zkonfiskovala švédská vojska řadu českých a moravských knihoven – především v Mikulově, Olomouci, Praze, ale i na dalších místech. Osudy přibližně 25 tisíc knih a rukopisů, z nichž se část dochovala do dnešních dnů ve více než šedesáti institucích napříč Evropou, představují fascinující příběh jednoho z nejvýznamnějších zásahů do české kulturní historie a příklad kulturního transferu v evropském raném novověku. Předkládaná publikace sleduje složitý životní cyklus těchto svazků – od okamžiku jejich konfiskace přes transport do Švédska a jejich začlenění do tamního prostředí až po jejich novodobé znovuobjevování. Středobodem knihy je virtuální rekonstrukce odvezených knihoven, které se tak po staletích symbolicky vracejí na mapu české kulturní paměti.

Bohumil Hrabal patří mezi nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny 20. století. Má však to štěstí i smůlu, že jeho dílo je zasazeno do určitého idylického oparu. Bývá spojován s nostalgickou idylou, bujarým veselím, pijanstvím, ale i s tklivým lidstvím a pábitelstvím. Proradnost klišé tkví nejen v jejich falši, nýbrž také v jejich sklonu banalizovat, dopředu rozpouštět a neutralizovat vše nejasné, víceznačné, temné a obtížně dostupné. Cílem této publikace je hledat a nalézat pozapomínaný obraz Hrabalova díla jakožto literatury vážné, netriviální, interpretačně nesnadné, sémanticky bohaté a rozmanité. Sjednocujícím tématem se tu stala určitá neidyličnost Hrabalova díla, jeho filozofický přesah a zakotvení, ale též jeho ironizující vztah k historickým událostem (a v první řadě k sobě samému). Do tohoto rámce patří též duchovní aspekty Hrabalova díla. V příloze této publikace je zpřístupněn unikátní pramen – přepisy nedávno objevených nahrávek Hrabalových promluv při adventních setkáních na evangelické faře v ­Libici nad Cidlinou z první poloviny osmdesátých let.

Historik Martin Čapský z Univerzity Pardubice nabízí souhrn dějin polabské visky Čepí do konce 17. století. Neotřelé zpracování látky inspirované environmentálními přístupy je založeno na osobní znalosti krajiny a umožněno mimořádně rozsáhlým korpusem dochovaných archivních pramenů. Především jde o dokumenty tzv. havířského pořádku v Kutné Hoře, který ves vlastnil 150 let. Prodejem Čepí královské komoře a připojením k pardubickému panství v roce 1694 se příběh uzavírá. Četná korespondence poddaných s vrchností nám umožňuje postihnout měnící se životní podmínky či priority malé komunity v průběhu 16. a 17. století, jež se zvláště vlivem třicetileté války a změny klimatu (malá doba ledová) významně zhoršily. Celobarevná publikace, kterou vydáváme ve spolupráci s obcí Čepí, je doprovozena četnými ilustracemi.

Ludwig Pollak (1868–1943) pocházel z pražské obchodnické rodiny. Studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze a později také ve Vídni, kde studia zakončil doktorátem. Roku 1893 získal stipendium na studijní cestu do Itálie (a také do Řecka). Posléze se natrvalo usadil v Římě, kde se živil jako obchodník s uměním. Kniha přináší edici Pollakových dopisů jeho učiteli, pražskému profesoru archeologie Wilhelmu Kleinovi a celoživotnímu příteli, historikovi Josefu Šustovi, se kterým se seznámil v Římě, kde Šusta pobýval díky stipendiu. Pollakovy dopisy, zpřístupněné zde v německém originále i v českém překladu, přinášejí cenné svědectví o zmizelém světě kontaktů mezi českými a německými (popř. českoněmeckými) vědci v období před první světovou válkou a v období meziválečném. Pollak zahynul s celou svojí rodinou v Osvětimi roku 1943.

V Zemi Šahrzád sepsala autorka své prožitky z let 2013–2016, kdy jako žena diplomata pobývala v íránském Teheránu a z bezprostřední blízkosti poznávala íránskou každodennost i život vyšších vrstev, účastnila se společenských událostí, starala se o rodinu a odstála si nezanedbatelný čas v dopravních zácpách. Ve svém vyprávění mísí vlastní zážitky s obecnými fakty o asijské zemi, z níž k nám povětšinou přicházejí zprávy o potlačování ženských práv a náboženském fundamentalismu. Autorčinou snahou není za každou cenu rozbíjet zažité představy, ale ukázat, že za nimi se skrývá mnohem bohatší a členitější prostor.

Tato přelomová monografie z pera Vojtěcha Šustka, určená odborným i laickým zájemcům o dějiny druhé světové války, okupace Československa a protinacistické rezistence, popisuje jedno z nejdramatičtějších období našich moderních dějin a je vyvrcholením autorova dlouholetého bádání o atentátu na Heydricha a jeho důsledcích. Autor zde navazuje na své (prozatím) čtyřsvazkové monumentální ediční dílo Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů (vyd. 2012–2022). Monografie je rozdělena do dvou tematicky propojených částí: I. Akce československého domácího a zahraničního odboje proti Heydrichovi; II. Dopad poheydrichovského teroru na českou společnost. Součástí publikace je výpravna obrazová příloha od Jaroslava Čvančary obsahující 170 dobových vyobrazení, v řadě případů dosud nepublikovaných. Kniha je opatřena seznamem pramenů a literatury, anglickým resumé a jmenným i místním rejstříkem.

V polovině 60. let byly nejvyšší orgány státu konfrontovány s pasivitou mladé generace, s narůstající kriminalitou v jejích řadách a přejímáním západních vlivů, viditelným např. v hudbě. Zodpovědné orgány byly odhodlány tento stav zvrátit, přičemž si byly oproti zakladatelskému období komunistického režimu vědomy, že se nelze spoléhat pouze na voluntaristická očekávání pozitivního vývoje.

Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla