Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. Tomuto tématu se věnuje druhý svazek ediční řady Militaria academica, který vychází z příspěvků 12. pardubického bienále a jehož vydání podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.

Jako každý sudý rok, i letos vychází další svazek Vlastivědného sborníku Muzea Šumavy v Sušici. Kromě studií z oblasti archeologie a historie zde čtenář nalezne materiály, tentokrát rozsáhlejší než jindy, aktuální zprávy, recenze a anotace regionální literatury; publikace obsahuje též barevnou obrazovou přílohu.

Exilové osudy katolických měšťanů prchajících z husitských měst – zejména z Prahy a Kutné Hory – jsou dlouhodobým reziduem bádání o husitských válkách. Jako součást širšího tématu exilu z husitských Čech a Moravy dokreslují jejich životní dráhy obraz každodennosti v pohnuté době a poskytují mnohdy překvapivé poznatky k „jiným dějinám husitské revoluce“. Exilová vlna katolického obyvatelstva z husitských Čech a Moravy zároveň představuje unikátní migrační fenomén střední Evropy v pozdním středověku. Má se za to, že z husitských měst na počátku bouřlivého období odešla přinejmenším desetina obyvatelstva. Jelikož se často jednalo o movité německé kupce, události tak vedle konfesní rozmíšky nepostrádají ani silný sociální a nacionální rozměr. Kniha je v prodeji V Masarykově ústavu a archivu akademie věd (odkaz níže).

Soubor odborných statí věnovaných Aleně M. Černé, přední diachronní bohe­mistce a dlouholeté vědecké pracovnici oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, u příležitosti jejího životního jubilea. Autory příspěvků jsou jazykovědci a historikové z tuzemských i zahraničních akademických nebo univerzitních pracovišť. Jejich studie reflektují jubilantčiny široké odborné zájmy, zahrnující problematiku lingvistického zkoumání starších fází češtiny, zejména jazyka lékařských knih nebo života a tvorby Daniela Adama z Veleslavína, včetně jejich edičního zpřístupnění, i velkou míru organizace mezi­oborové spolupráce, kterou jubilantka iniciovala a jíž se soustavně aktivně účastní. Bez povšimnutí nezůstala ani oblast digitálních humanitních věd, protože právě Alena M. Černá je vůdčí osobností v oblasti prezentace výsledků jazykovědných, resp. filologických pozna­tků prostřednictvím internetu; především její zásluhou vznikl stěžejní webový portál Vokabulář webový. Součástí sborníku je též kompletní bibliografický soupis jubilantčiných prací.

Rozsáhlá biografie Josefa Ambrože Gabriela (1820–1880), dnes již méně známého regionálního politika, literáta a účastníka českého národního hnutí 19. století. V mládí se účastnil v Praze revolučního dění roku 1848, v letech 1861–1867 byl purkmistrem v Sušici, zároveň se stal i poslancem zemského sněmu. Byl též prvním starostou sušického samosprávného okresu. Projevoval se jako podporovatel umělců (vydával např. dílo Václava Klimenta Klicpery). V 70. letech se stal notářem v Bechyni. Ekonomické potíže a psychické problémy jej nakonec dohnaly k sebevraždě (1880). Autor dále sleduje následné osudy rodiny, především jeho tří dcer, jakož i Gabrielův "druhý život". Gabrielova životní dráha je vylíčena na pozadí bouřlivé doby i jeho sociální vrstvy. Kniha je bohatě ilustrována a doprovozena jmenným rejstříkem.

Publikace si klade za cíl charakterizovat podobu retribuce v konkrétním městě a jeho regionu. V Liberci, bývalém hlavním městě Říšské župy Sudety, otázka potrestání válečných zločinců a kolaborantů výrazně rezonovala. Text vychází z rozsáhlé analýzy pramenů nejrůznější povahy a jejich komparace s poznatky získanými z odborné literatury.

Práce jako na kostele… Dodnes užívané rčení vypovídá také o náročnosti kněžského povolání. Jsou občasná postesknutí dnešních duchovních na množství práce opodstatněná? Jak na tom byli jejich předchůdci? Tato publikace by ráda byla příspěvkem k hledání odpovědí. Činí tak zejména v dochovaných písemnostech z farního úřadování v dlouhém 19. století, a to ve východní části královéhradecké diecéze. Záměrem textu je postihnout různé role duchovního správce v tomto období. Představuje je jako individuality, vidí je jako „náboženské profesionály“ – udělovatele svátostí a svátostin, celebranty či kazatele. Dále vystupují jako katecheté a školdozorci i jako iniciátoři různých duchovních aktivit (poutí, lidových misií, bratrstev a spolků), ale též jako součást širších vazeb – ve vztahu k obyvatelstvu své farnosti, k zaměstnancům, k předchůdcům i následovníkům či k světské a církevní vrchnosti. Dále je farář zachycen jako správce zádušního i obročního jmění, movitého majetku, nadačního jmění i jako garant chudinské péče. Stranou nemohly zůstat proměny, k nimž v tomto směru během zmíněného období došlo – některé role zůstaly proti změnám doby téměř imunní (udílení svátostí, celebrování bohoslužeb), jiné prošly zásadní proměnou (působení ve školství).