Když se J. A. Komenský dostal ve svém Věcném pansofickém slovníku k pojmu historia, začal etymologií: „Slovo je odvozeno od historeo vidím, hledím. Vlastně je to tedy to, co člověk viděl na vlastní oči.“ Není však historie něčím, co už z definice minulo, a stěží tak může být dostupné smyslovému poznání? V období raného novověku byla taková maxima nejen myslitelná, nýbrž explicitně proklamovaná. Zdaleka přitom nešlo o pouhý básnický obrat. Jednalo se o celý soubor textových, epistemologických a grafických praxí, s jejichž pomocí se historiografie šestnáctého a sedmnáctého století profilovala jako modelový empirický postup produkce a reprezentace vědění. A třebaže dějepisectví Jednoty bratrské je zpravidla nahlíženo jako typický příklad konfesijně vyhraněné produkce, která rezignovala na základní historiografický imperativ psát o dějinách sine ira et studio a nekriticky hájila stranické zájmy společenství, v jehož službách stála, v kontextu empirické epistemologie a jejích centrálních kategorií se dostává do jiného světla

Pevnosti, hradby a opevnění jsou tématem dějin vojenství, dějin stavebnictví i dějin každodennosti. Byly budovány k vojenským účelům, proto jsou spojeny s válkou, obranou, logistikou, často s lidským utrpením. I tak zůstaly důležitými centry v měnící se krajině – vždyť byly místem k životu. Zůstaly jím i poté, kdy ztratily svůj vojenský význam. Pevnost totiž umí spoluutvářet obrysy vnitřního světa osob, které čerpají důležité impulzy z minulosti místa, v němž žijí, a pociťují nejen silné závazky k jeho dějinám, ale také – a možná více – odpovědnost k jeho dalšímu rozvoji i k lidem, kteří v něm žili v dobách dávno i nedávno minulých. Tomuto tématu se věnuje druhý svazek ediční řady Militaria academica, který vychází z příspěvků 12. pardubického bienále a jehož vydání podpořila Fakulta filozofická Univerzity Pardubice.